Historie sídla Domu gobelínů, bývalého pivovaru

Historie sídla Domu gobelínů, bývalého pivovaru
Jindřichohradecká pivovarská tradice sahá až k roku 1380, kdy vlastníky města i panství byli páni z Hradce. Původní panský pivovar patří k jedněm z nejranějších vrchnostenských pivovarů u nás vůbec. Stával v hradním komplexu a byl přímou součástí panského sídla. Co do velikosti byl poměrně nevelký, počtem várek nestačil konkurovat nefeudálním pivovarníkům, měšťanům a jednotlivým sladovníkům, kterým roku 1494 udělil várečné právo na přímluvu Jindřicha IV. z Hradce tehdejší král Vladislav II. Jagelonský.

Abychom si vytvořili představu o šíři sladovnického cechu jindřichohradeckého, připomeňme, že zde vedle vrchnostenského pivovaru v polovině 16. století pracovalo 23 městských sladovníků s právem vařit pivo a po založení nedaleké jezuitské koleje roku 1594 začali i příslušníci jezuitského řádu provozovat svůj vlastní pivovar. Tolik o hradeckém pivovarnictví a nyní zpět k zámeckému pivovaru.

Roku 1503 je původní zámecký pivovar uváděn jako „obnovený“, znamená to, že prošel přestavbou, v roce 1551 došlo k jeho dalšímu rozšíření, přesto až do poloviny 16. století to byl pivovar poměrně malý. Velkou změnu doznal roku 1580, kdy tehdejší vrchnost Adam II. z Hradce začal naproti starému zámeckému pivovaru, který se nacházel v příhradí u mlýnské stoky, s rozsáhlou výstavbou nového pivovaru. Smlouva s vlašským stavitelem Baldassarem Maggim byla uzavřena 6. 12. 1580. Místo pro nový podnik bylo nalezeno u tzv. Pluhovy bašty. Vytipovaný pozemek pro zřízení pivovaru nebyl velký, proto Adam II. z Hradce vykoupil několik blízkých městských domů a nechal je zbořit. V nově zbudovaném pivovaru se začalo vařit v létě 1587. Roku 1593 vyprodukoval pivovar 2 000 hektolitrů zlatého moku. V období renesance za vlády pánů z Hradce zaznamenal pivovar skutečný rozkvět. Rod pánů z Hradce vymřel roku 1604 po meči a panství přešlo do vlastnictví sestry posledního majitele, do rukou Lucie Otýlie provdané Slavatové. Připomeňme manžela Viléma Slavatu, který byl jednou z obětí pražské defenestrace (1618).

 Nyní se nacházíme již v době pobělohorské. Zámecký pivovar v době panování Slavatů stále patřil k největším v této oblasti, ročně se zde vařilo až 11 000 hektolitrů piva. Poslední Slavatovna Marie Josefa provdaná za Heřmana Jakuba, hraběte Černína z Chudenic, přivedla na zámek novou vrchnost.

Černínové zde pak vládli více než dvě století a historie zdejšího pivovarnictví se jimi dovršila a i uzavřela. V 17. století započali Černínové budovat v Praze na Hradčanech honosné rodové sídlo – Černínský palác a značná část financí nutných na dobudování této stavby přicházela z prosperujících černínských pivovarů. V 18. století patřil jindřichohradecký černínský pivovar stále k největším v kraji. V této době prošel také četnými stavebními úpravami.

V polovině 18. století začali Černínové svůj pivovar pronajímat, například v letech 1831–1835 si jej pronajal sládek František Smetana, otec skladatele Bedřicha Smetany. Dodnes na zdi bývalého zámeckého pivovaru můžeme zhlédnout jeho pamětní desku.

V 19. století s příchodem nových průmyslových technologií a pod vlivem schwarzenberské přestavby nedalekého konkurenčního třeboňského pivovaru přikročili i Černínové k rekonstrukci jindřichohradeckého zámeckého pivovaru. V podstatě při původních dvou provozech (nejstarší hradní a novější renesanční) vznikl třetí provoz, na tyto dva navazující. Dochované projekční plány ke stavbě jsou datovány 6. 5. 1866. Na přestavbě se projekčně podíleli černínský stavitel Jan Kocáb, pražští stavitelé Gustav Noback a B. Pelikán a firma Ringhoffer Kupfer-Metal Fabrik Prag.

Současná stavba je typickým dokladem industriální architektury ve slohu romantického historismu. Varna byla dvojnádobová, zpočátku dosti stísněná. Varní blok byl kratší, komín na jihu vystupoval ven. Při rekonstrukci varny po 1. světové válce a jejím rozšíření byl celý objekt mírně posunut k jihu a komín do něj zapadl a stal se vnitřním. Závěr nové varny tím zároveň překlenul původní mlýnský náhon a splynul s objektem zámku, spíše podzámčím.

Na přelomu 19. a 20. století produkoval, tzv. vystavoval, černínský pivovar přibližně 15 000 hektolitrů piva ročně, nejvíce to bylo v letech 1883–1884, a to 17 568 hektolitrů. Sládkem tu byl 25 let až do roku 1890 Jindřich Maural. V období těsně před 1. světovou válkou byl pivovar na vrcholu a přibližoval se k roční produkci 30 000 hektolitrů piva. Velkou konkurencí mu začaly být pivovary v Českých Budějovicích a Třeboni, třeboňský v těchto letech přesáhl produkci 100 000 hektolitrů piva.

Za války pivovar upadl, přišla hospodářská krize. Přesto bylo do pivovaru zavedeno umělé chlazení, přestavěný provoz byl parostrojní, byla přistavěna kotelna se strojovnou, dnes již zbořené. Před 2. světovou válkou činila roční várka jen 8 000 hektolitrů. Po 2. světové válce přešel černínský pivovar roku 1946 pod republikovou správu a vešel pod značku Jihočeské pivovary, n. p. Takto fungoval do roku 1967, kdy byl provoz definitivně ukončen. Objekt převzal později místní lihovarnický podnik.

Po roce 1989 byl tzv. starý zámecký pivovar prodán do soukromých rukou a budova nového pivovaru, postavená v 80. letech 19. století, zůstala v majetku státu a je ve správě Národního památkového ústavu.

Budova prošla v letech 2009–2011 rozsáhlou rekonstrukcí v rámci projektu „Národní muzeum fotografie a dílna tapisérií – centrum původních řemesel a unikátních technologií“. Nyní se v ní nachází „Dům gobelínů, kulturních tradic a řemesel“.