VIDEO Pozvánka na kurzy, 2019

kurzy 2019

VIDEO Muzejní noc, ukázky řemesel a dílny pro děti, 2018

muzejni noc 2018

VIDEO ČT, Folklorika, Tajemství gobelínů, 2018

folklorika

VIDEO ČT, Tamtam, Výstava Háčkované pohádky, 2017

hackovane pohadky

VIDEO Výstava Vladimír Holub, 2017 úvodní slovo F. X. Doležal

vladimir holub

VIDEO Adventní program, ukázky řemesel a dílny pro děti, 2015

ukazky remesel

KNIHA Josef Müller

cesky-rozhlas-logo2

Historie sídla Domu gobelínů, bývalého pivovaru

Historie sídla Domu gobelínů, bývalého pivovaru
Jindřichohradecká pivovarská tradice sahá až k roku 1380, kdy vlastníky města i panství byli páni z Hradce. Původní panský pivovar patří k jedněm z nejranějších vrchnostenských pivovarů u nás vůbec. Stával v hradním komplexu a byl přímou součástí panského sídla. Co do velikosti byl poměrně nevelký, počtem várek nestačil konkurovat nefeudálním pivovarníkům, měšťanům a jednotlivým sladovníkům, kterým roku 1494 udělil várečné právo na přímluvu Jindřicha IV. z Hradce tehdejší král Vladislav II. Jagelonský.

Abychom si vytvořili představu o šíři sladovnického cechu jindřichohradeckého, připomeňme, že zde vedle vrchnostenského pivovaru v polovině 16. století pracovalo 23 městských sladovníků s právem vařit pivo a po založení nedaleké jezuitské koleje roku 1594 začali i příslušníci jezuitského řádu provozovat svůj vlastní pivovar. Tolik o hradeckém pivovarnictví a nyní zpět k zámeckému pivovaru.

Roku 1503 je původní zámecký pivovar uváděn jako „obnovený“, znamená to, že prošel přestavbou, v roce 1551 došlo k jeho dalšímu rozšíření, přesto až do poloviny 16. století to byl pivovar poměrně malý. Velkou změnu doznal roku 1580, kdy tehdejší vrchnost Adam II. z Hradce začal naproti starému zámeckému pivovaru, který se nacházel v příhradí u mlýnské stoky, s rozsáhlou výstavbou nového pivovaru. Smlouva s vlašským stavitelem Baldassarem Maggim byla uzavřena 6. 12. 1580. Místo pro nový podnik bylo nalezeno u tzv. Pluhovy bašty. Vytipovaný pozemek pro zřízení pivovaru nebyl velký, proto Adam II. z Hradce vykoupil několik blízkých městských domů a nechal je zbořit. V nově zbudovaném pivovaru se začalo vařit v létě 1587. Roku 1593 vyprodukoval pivovar 2 000 hektolitrů zlatého moku. V období renesance za vlády pánů z Hradce zaznamenal pivovar skutečný rozkvět. Rod pánů z Hradce vymřel roku 1604 po meči a panství přešlo do vlastnictví sestry posledního majitele, do rukou Lucie Otýlie provdané Slavatové. Připomeňme manžela Viléma Slavatu, který byl jednou z obětí pražské defenestrace (1618).

 Nyní se nacházíme již v době pobělohorské. Zámecký pivovar v době panování Slavatů stále patřil k největším v této oblasti, ročně se zde vařilo až 11 000 hektolitrů piva. Poslední Slavatovna Marie Josefa provdaná za Heřmana Jakuba, hraběte Černína z Chudenic, přivedla na zámek novou vrchnost.

Černínové zde pak vládli více než dvě století a historie zdejšího pivovarnictví se jimi dovršila a i uzavřela. V 17. století započali Černínové budovat v Praze na Hradčanech honosné rodové sídlo – Černínský palác a značná část financí nutných na dobudování této stavby přicházela z prosperujících černínských pivovarů. V 18. století patřil jindřichohradecký černínský pivovar stále k největším v kraji. V této době prošel také četnými stavebními úpravami.

V polovině 18. století začali Černínové svůj pivovar pronajímat, například v letech 1831–1835 si jej pronajal sládek František Smetana, otec skladatele Bedřicha Smetany. Dodnes na zdi bývalého zámeckého pivovaru můžeme zhlédnout jeho pamětní desku.

V 19. století s příchodem nových průmyslových technologií a pod vlivem schwarzenberské přestavby nedalekého konkurenčního třeboňského pivovaru přikročili i Černínové k rekonstrukci jindřichohradeckého zámeckého pivovaru. V podstatě při původních dvou provozech (nejstarší hradní a novější renesanční) vznikl třetí provoz, na tyto dva navazující. Dochované projekční plány ke stavbě jsou datovány 6. 5. 1866. Na přestavbě se projekčně podíleli černínský stavitel Jan Kocáb, pražští stavitelé Gustav Noback a B. Pelikán a firma Ringhoffer Kupfer-Metal Fabrik Prag.

Současná stavba je typickým dokladem industriální architektury ve slohu romantického historismu. Varna byla dvojnádobová, zpočátku dosti stísněná. Varní blok byl kratší, komín na jihu vystupoval ven. Při rekonstrukci varny po 1. světové válce a jejím rozšíření byl celý objekt mírně posunut k jihu a komín do něj zapadl a stal se vnitřním. Závěr nové varny tím zároveň překlenul původní mlýnský náhon a splynul s objektem zámku, spíše podzámčím.

Na přelomu 19. a 20. století produkoval, tzv. vystavoval, černínský pivovar přibližně 15 000 hektolitrů piva ročně, nejvíce to bylo v letech 1883–1884, a to 17 568 hektolitrů. Sládkem tu byl 25 let až do roku 1890 Jindřich Maural. V období těsně před 1. světovou válkou byl pivovar na vrcholu a přibližoval se k roční produkci 30 000 hektolitrů piva. Velkou konkurencí mu začaly být pivovary v Českých Budějovicích a Třeboni, třeboňský v těchto letech přesáhl produkci 100 000 hektolitrů piva.

Za války pivovar upadl, přišla hospodářská krize. Přesto bylo do pivovaru zavedeno umělé chlazení, přestavěný provoz byl parostrojní, byla přistavěna kotelna se strojovnou, dnes již zbořené. Před 2. světovou válkou činila roční várka jen 8 000 hektolitrů. Po 2. světové válce přešel černínský pivovar roku 1946 pod republikovou správu a vešel pod značku Jihočeské pivovary, n. p. Takto fungoval do roku 1967, kdy byl provoz definitivně ukončen. Objekt převzal později místní lihovarnický podnik.

Po roce 1989 byl tzv. starý zámecký pivovar prodán do soukromých rukou a budova nového pivovaru, postavená v 80. letech 19. století, zůstala v majetku státu a je ve správě Národního památkového ústavu.

Budova prošla v letech 2009–2011 rozsáhlou rekonstrukcí v rámci projektu „Národní muzeum fotografie a dílna tapisérií – centrum původních řemesel a unikátních technologií“. Nyní se v ní nachází „Dům gobelínů, kulturních tradic a řemesel“.

Josef Müller

Josef Müller (22. 2. 1931 – 10. 11. 1994) se narodil v Olešnici na Moravě. Po studiích na průmyslové textilní škole ve Svitavách a v Brně pracoval rok jako návrhář v textilním podniku v Letovicích. Následně byl přijat ke studiu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde absolvoval speciální ateliér textilní tvorby u předního československého umělce prof. Antonína Kybala. Antonín Kybal v něm rozpoznal talentovaného umělce a jako s prvním ze svých žáků se s ním věnoval tkaní tapisérií. Krom rozvíjení svého tvůrčího nadání v Praze nabyl Josef Müller mnoho cenných zkušeností i během zahraničních studijních pobytů, které absolvoval např. ve Francii u Jeana Lurcata, v Polsku, Maďarsku či ve Spojených státech amerických.

Číst dál...

Marie Hoppe Teinitzerová

Marie Hoppe Teinitzerová (3. července 1879 – 18. listopadu 1960) se narodila v roce 1879 v Čížkově u Pelhřimova. Záhy se rodina přestěhovala do J. Hradce, kde si její otec zřídil koloniální obchod. Přestože byla nadanou studentkou, nemohla jako dívka navštěvovat gymnázium. Chodila tedy alespoň na soukromé hodiny francouzštiny, němčiny a klavíru. Od studentů si půjčovala knihy, hodně četla jak českou, tak světovou literaturu.

Protože se Marie Teinitzerová nespokojila s možnostmi studia, které se jí v Čechách nabízelo, rozhodla se navštěvovat vídeňskou malířskou školu profesora Böhma.

V roce 1902 odešla do Prahy, kde jako jedna z prvních žen studovala uměleckoprůmyslovou školu. Od počátku se chtěla věnovat textilu se zaměřením na bytovou kulturu. Po 4 letech svá studia v Praze dobrovolně ukončila a odjela studovat Vyšší tkalcovskou školu do Berlína.

Číst dál...

1. etapa - vznik tapisérií

Člověk začal textilní vlákno zpracovávat už téměř na počátku své existence. Nejprve způsobem vyplývajícím z technologického postupu, později způsobem stále rafinovanějším, až dosáhl vrcholného výrazu ve středověku v podobě tapisérie, jejímž úkolem (pomineme-li funkci utilitární, která tehdy nebyla jistě zanedbatelná) bylo líčení nebo ilustrování nějakých událostí, a to jak náboženských, tak světských. Jedná se o textilie neraportované, to znamená takové, u nichž se vzor neopakuje v pravidelných intervalech. Název gobelín (též gobelin) je z francouzského gobelin podle názvu nejznámější francouzské manufaktury rodiny Gobelinů, zobecněl teprve v průběhu 17. století.

Číst dál...

2. etapa - 1910–1958 - Marie Hoppe Teinitzerová

Jindřichohradecká dílna Marie Teinitzerové byla ve svých počátcích vybavena jen třemi stavy, dvěma dovezenými ze Švédska a z Norska (ležatým podnožkovým a stojatým pro tkaní gobelínů) a jedním stavem obyčejným, na jakém tkali domácí tkalci na Strmilovsku látky pro export do Vídně a Turecka. Postupně přešla, na rozdíl od manufaktury ve Valašském Meziříčí, na tkaní gobelínů na horizontálních stavech tzv. aubussonského typu (podle druhé nejvýznamnější francouzské manufaktury v Aubussonu, která je používá).

Číst dál...

3. etapa - umělecká řemesla Praha - restaurování

Od počátku 60. let je součástí pracovní náplně jindřichohradecké dílny restaurování historických gobelínů.
Není to práce jednoduchá, protože velké množství gobelínů bylo v minulosti značně poškozeno, a to nejen přirozeným stárnutím materiálu, ale také nešetrným zacházením. Jsou známy případy, kdy gobelíny byly rozstříhány a použity jako tapety, případně do nich byly vyříznuty otvory pro okna či dveře apod. Obnovit takto poničená díla je práce velmi náročná a zdlouhavá.

Číst dál...

Další články...

  1. Projekt IOP
  2. Výroční zprávy

Podkategorie